Stužkovací večírek alias Stužkovák je běžnou součástí pobytu na gymnáziu. Pro toho kdo neví o co jde: V maturitním ročníku se celá třída sejde a oslaví konec svého studia na gymnáziu. I když se říká “Nechval dne před večerem”, vše je chápáno jako generálka na oslavu maturitní zkoušky a nikdo si ani na chvíli nepřipustí, že by ji neudělal. Vesměs se jedná o skupinové chlastání, stužkování je tedy jen něco jako záminka.
Příprava na stužkovák probíhala stranou od profesora Šorčíka. Jinak by to ani nešlo. Ten už dávno předtím poznal, že plánovat s námi je dost ošemetná věc a raději se tedy distancoval od jakékoli odpovědnosti. Na druhou stranu ale rád uvítal naše pozvání, aby se účastnil stužkování jako čestný host s právem ostužkovat nás.
Když se to jmenuje stužkovací večírek, samozřejmě nesmí chybět stužky. Každá třída si na ně dává heslo, které ji nejlépe vystihuje. Tak na ukázku pár z našich návrhů:
- “Sedm let stačilo, Václave!”
- “Přišli jsme, naučili se, absolvovali jsme.”
- “Jsme příliš líní nic více, nic méně.”
Většinou se jednalo o zkomolená přísloví, lidová rčení a hlavně oblíbené průpovídky našeho třídního. Profesor Šorčík se opakoval jen málokdy, měl velké množství životních zkušenosti a tak pestrých, že jen jejich převyprávění zabralo větší část našeho studia. Ale na jedno jsme se mohli spolehnout. Vždy, když ve svém výkladu nebo vyprávění došel k pointě, uzavřel celou věc prohlášením: “Je to právě tak, nic více, nic méně.”
Bez tohoto slovního spojení si ho už ani neumíme představit. A právě proto jsme si to dali i na stužky:
Cesta
Tato akce se odehrávala v malebné chatě na Chlumu, asi dvacet kilometrů od kutnéHory. Pozvanými byli i profesor Ššorčík a profesorka Kamenářová coby nejoblíbenější zástupci pedagogického sboru.
Všichni učitelé už dva dny před touto akcí na nás pozorovali jisté napětí a nesoustředěnost. Jedna malá skupinka spolužáků se totiž rozšoupla už o den dřív, a málem se předčasně ostužkovali. Ale jinak se před stužkovákem téměř nic mimořádného nestalo.
Na Chlum jsme jeli hromadně vlakem. Už na nádraží se v našich rukou objevovaly lahve s pivem, vínem a kdoví s čím ještě. Ve vlaku zábava pokračovala. Objevil se ale problém. Někdo totiž prohlásil, že ve vlaku se nesmí pít alkohol.
“Proč ne? Může!”
“Nemůže!”
Ať už měl pravdu kdokoli, stejně jsme tam pili a nikdo nás z vlaku nevyhodil.
Mirek vypráví: Jak Petr vystřízlivěl
Někteří z nás pokračovali v posilňování alkoholem i cestou z nádraží. A taky už to na nás začínalo být vidět. Nejhůř na tom byl Petr Novotný, který do chaty dorazil už opilý. Můj návrh, že Petra před Šorčíkem zatajíme, nechtěl nikdo akceptovat. Měli jsme tedy už jen jednu možnost: dostat ho opět do stavu střízlivého.
Naštěstí se mi podařilo sehnat svědectví Mirka. Tady je jeho popis událostí, jak mi to doslova nadiktoval. Psal jsem to rovnou do počítače tak, jak to Mirek říkal, i se všemi poněkud nespisovnými a hovorovými výrazy, abych zachoval atmosféru děje. Místy je text proložen mými poznámkami v kurzívě:
“Hned po příchodu do chaty si šel Petr lehnout. Nechali jsme ho v klidu spát až do doby, kdy měl přijet Šorčík. Tak jsme se rozhodli, že ho probudíme a dostaneme ho do akceptovatelného stavu. V marné snaze probudit ho jemně, tedy třást s ním na posteli, jsme použili hrubší metody. Do závorky napiš: kýbl s vodou a facky. Když jsme ho dostali na nohy, vytáhli jsme ho ven a nutili ho běhat kolem chaty. Byli jsme tam dva já, Tomáš Peroutka a Petr Novotný, a ještě spousta čumilů. Petr běhal kolem chaty v kuse asi půl hodiny, a já s Tomášem jsme se střídali v doprovodu. Jednou jsem běžel já, jednou Tomík.
Když už byl Petr relativně střízlivej, navrhl jsem mu, že se půjdeme projít. Tak jsme vyrazili po silnici směrem ke Kutný Hoře. Šli jsme asi třičtvrtě hodiny, a venku už se setmělo. Zrovna, když jsme si říkali, že by jsme se mihli otočit a vrátit se, zpozorovali jsme v dálce světla auta.”
V tuto chvíli se Mirek na dlouho významně odmlčel.
“Co to tam píšeš, to jsem přece neřekl!” Ohradil se Mirek, když si všiml předchozí věty na monitoru.
“No právě to tam píšu, že nic neříkáš”
“Napadlo mě, že by to mohl být Šorčík, který byl v chatě každým okamžikem očekáván,” pokračoval Mirek. “A tento, nápad, kterému jsem sám nevěřil, jsem sdělil Petrovi.”
“Hergot, mluv normálně, ne tak literárně!”
“No co. Je to zaznamenávaný, tak mluvím literárně”
“Tak jsem to sdělil Petrovi, který to vzal vážně, a přes veškerou moji snahu mu v tom zabránit začal stopovat. Samozřejmě, že to Šorčík byl, i s profesorkou Kamenářovou. Řídil pan Sýkora, a na sedadle spolujezdce seděl Miloš. Schoval jsem za záda půllitr od piva, v závorce už prázdnej. Šorčík byl celý zděšen, co tu děláme a řekl, ať si nastoupíme. Moje námitka, že se tam nevejdeme neuspěla, a jelikož Petr už seděl vedle profesorky, nezbývalo mi, než se do toho auta taky nacpat. Poznámka pro toho, kdo neumí počítat sedělo nás v zadu čtyři. Tak jsme se slavně vrátili do chaty v autě s profesorským sborem.
Poznámka na závěr: celou cestu jsem měl za zády schovanej ten prázdnej pulitr. Šorčík pak měl až k maturitě poznámky o tom, jak nás potkal ožralý na silnici.
Zvýrazněná poznámka: Není to pravda, ožralej byl jenom Petr (Jelikož tuto informaci opět poskytl Mirek, nedá se jí věřit.) Oprav chyby.
Když jsme se vrátili do chaty, Anča nám uvařila kafe a Petr ho pak vylil. A sakra nepiš tam ty blbosti!”
Konec záznamu. Poznámka připsaná na opakované přání Mirka: „Toto jsou poslední slova Mirka Černého, než odjel stopem do Španělska.“
Vzkazy
Zábava v chatě zatím pokračovala. Nevím, kdo měl ten nápad dát na zeď velký papír s nápisem Vzkazy. To byl opravdu dobrý nápad. Každý něco připsal. Já jsem byl mezi prvními, kdo něčím přispěl. Jednalo se o kresbu šneka:
Pak se na vzkazy vrhli i ostatní. Do rána se tam objevily ještě tyto příspěvky (vybral jsem ty nejlepší a nejlépe čitelné):
- Kdo nechlastá s námi, chlastá proti nám!
- Čau Vašku!
- Blít či neblít, toť otázka!
- (Fernet)4 * cola = džus * (vodka )3 tonik*fernet
- Václav is a God or fucker?
- Přišel jsem, viděl jsem, načnul jsem.
- Přišel, vojel, vodjel V.Š.
- The grass is gren! Ahoj! (A dodatek: Fakt? Tak teda fuck!)
|
|
|
Stužkování
Při předávání stužek nám byly předány i diplomy. Já ho dostal za záživné psaní, nesmělost konverzační, Hvězdné válčení a za vyžehlení Tomáškovy ponožky. Podpis Zmatení mimozemšťané.)
K tomuto heslo se váže jedna zajímavá a úsměvná příhoda. Profesor Šorčík na začátku jedné hodiny vešel do naší třídy, a jako obvykle se posadil za svůj stůl. Asi ale dosedl příliš prudce a zřítil na zem i se židlí. My jsme samozřejmě reagovali smíchem. Pedagog se na nás podíval a pravil:
“Jak jsem viděl, alespoň někteří z vás se upřímě lekli. Jsem rád, že v sobě dosud nemáte zakořeněný přirozený živočišný odpor k mé osobě.”
Další důvody nominace našeho třídního zněly za výtvarné umění na tabuli a za to, že nezabil Novotného.
Předávání této stužky většina nadšeně skandovala: “Venca! Venca!”
Štěpa tam měla podpis Peníze! Co taky jiného. Byla náš třídní pokladník, a při každé příležitosti volala na celou třídu:
“Peníze! Peníze!”
Velmi závažným krokem byla koupě sudu piva. Já už předem věděl, že z toho nekouká nic dobrého. Hlavní pití ale započalo otevřením šampaňského. Pořádně naklepané (schválně) láhve zmáčely podlahu a ruce všem, kdo byl poblíž. Když měli všichni nalito, byl pronesen přípitek, a každý si s každým ťukal. Kvíz a spol pak vzali lahve a ten zbytek začali na nás stříkat po vzoru vítězů závodů F1. Nejvíc tuším schytal Šorčík. Tedy alespoň to tak z mého pohledu vypadalo.
Poté začala zábava na volné téma. I přes všude přítomný nápis Zákaz kouření se chata proměnila na kuřácké doupě. Kromě několika výjimek kouřili všichni. Tomáš Hobl dokázal cigaretu vnutit i učitelce Kamenářové, načež ji poté zatáhl do koutku kuřáků. Šorčík se místo toho věnoval decentní zábavě komorní rozpravě o lidské blbosti.
Přítomnost Šorčíka a Kamenářové nás sice ještě jakž takž držela v jistých mezích, ale po jejich odjezdu nastala divočina. Kluci začali balit cigarety marihuany (Nebo co to vlastně bylo, klidně to mohly být i melounové listy). Pití se zdvojnásobilo, a skupinky postupně mizely v šeru. A bylo jim jedno, jestli jejich partner je stejného či opačného pohlaví. Stejně na tom moc nezáleželo, protože podle zvuků většinu jejich činnosti tvořilo skupinové zvracení a zpěv.
K vytvoření atmosféry notně přispíval Tomík, který celou noc vytrvale pouštěl CD od skupiny Vltava. Tedy část alba. Celou noci si vystačil jen s písničkou Marx, Engel, Beatles. Hrál ji pořád dokola a řeknu vám, že už tak po dvousté repríze mi pomalu začala lézt na nervy.
Ráno
Ráno, když se rozednilo, jsme konečně uviděli tu spoušť. Na chodbě bylo v pravidelné vrstvě rozlité pivo. Tím se potvrdili naše obavy, do čeho to šlapeme. Někteří z nás si oddechli, protože noc byla období, kdy bylo víc piva než záchodů, takže to klidně mohlo být i něco horšího.
Bordel v hlavní místnosti se už tak dobře popsat nedal. V záplavě papírů, krabiček od cigaret, vypitých lahví a polomrtvých těl jsme jen těžko lovili nábytek. Velkým překvapením pro nás bylo třeba objevení Vládi Dupala na zemi za křeslem. V jeho nalezení jsme už ani nedoufali. Většina z nás totiž věřila, že večer odešel do lesa a už se nevrátil.
Někteří z nás se po ránu nacházeli v nám neznámém stavu. Ale podle sdělení jejich spolunocležníků stále byli naživu. Poznali to hlavně díky pokusu, kdy jim do ruky strčili flašku. Pokud začali pít (nebo zvracet), byli prokazatelně živí.
Ráno jako první zmizel Vláďa Dupal. Projevil tak nám neuvěřitelnou schopnost alespoň částečně vystřízlivět. Svým odchodem moc nepotěšil pivní labužníky, protože si odvezl pumpičku na pivo. Michal nadával, že sud je ještě do půlky plný a že Dupal ve blbec, když teďnemůže to pivo čepovat.
Návrat do Kutné Hory
Cesta domů vydala za všechno. Skupinka, ve které jsem byl já, Blanka a Klára se vydala cestou k nádraží a několik hodin jsme se snažili chytit vlak. Na nádraží jsme pohledem do jízdního řádu zjistili, že vlak právě odjel, a další jede až za dvě hodiny. Tak jsme se vydali do další vesnice, kde jsme opět zjistili, že vlak právě odjel a další jede až za dvě hodiny. To jsme opakovali ještě asi třikrát, než jsme to vzdali a zavolali si rodičům o odvoz.
I když jsem celou noc a celé ráno úspěšně vzdoroval spánku, v autě jsem nečekaně podlehl. Tvrdě usnout jsem nedokázal, ale zůstat vzhůru taky ne. Oči se mi samovolně zavíraly a já s tím nemohl nic dělat. Ale protože jsem nebyl v autě sám, nechtěl jsem ze slušnosti usnout. Takže celou cestu domů se mi víčka zavírala a otvírala zhruba ve dvousekundovém intervalu. Hlava mi padala střídavě dopředu a dozadu. Spodní čelist se mi zpod kontroly vymkla úplně, a tak jsem měl téměř po celou dobu jízdy otevřenou pusu. No, nemusím snad popisovat, jak na to reagovali ostatní v autě.
Bohužel to mělo ještě pokračování. V tu samou dobu jsem totiž chodil do autoškoly. Naštěstí zatím jenom na hodiny teorie. Příjezd domů a oběd probudil natolik, že jsem se tam dokonce odhodlal jít jako každou jinou sobotu. Přišel jsem, sedl si do lavice a čekal. Instruktor dorazil zrovna ve chvíli, když se mi zavírala víčka. Když se mi zase otevřela, instruktor už zase odcházel. Dodnes nevím, jak se mi povedlo, že jsem se ve spánku dobrovolně přihlásil na první praktickou jízdu v autě, tuším že někdy na další pátek.
Návrat ostatních
Ostatní měli také problémy s únavou a kocovinou vůbec. Většina z ostatních se proto domů dostala až v sobotu pozdě večer. V tu dobu jsem už byl doma a spal, takže následující vím jen z doslechu. Jelikož mezi zdroje patřili i Mirek a Tomík, určitě si většinu vymysleli. Také nevylučuji to, že jejich vzpomínky jsou notně podbarvené snídaní, kterou tvořilo převážně pivo a brambůrky.
Mirek využil likvidace odpadků k tomu, aby pro sebe nasysloval co možná nejvíc nenačatých pytlíků s brambůrky. Na Chlum přijel s poloprázdným batohem, na jehož dně se převalovalo pár lahví piva. Domů se vracel s batohem plným, a navíc v rukou dvě narvané igelitky.
Ostatní se hlavně snažili dopít vše, co zbylo. Michal, nemaje pumpičku, údajně v zoufalství prokopnul sud a pivo lil žíznivým zájemcům přímo do úst (Michal to dodatečně popřel, takže kluci asi trošku kecali, ale kdo ví?) V průběhu tohoto plenění zbytků se většina z pozůstalých v tichosti vytratila.
Poslední skupinka se rozhodla vrátit někdy v sobotu pozdě odpoledne. Trochu lituji, že jsem tam nebyl, protože o té cestě na vlak se ještě dost dlouho barvitě mluvilo.
Tak třeba na ukázku: v jisté míře opilosti si kluci vzpomněli na hod diskem. A hned začali s rekonstrukcí. Jako náhrada jim sloužil pytlík brambůrků. Ukázalo se, že nikdo není schopen se správně roztočit. Většina se při těchto pokusech dost nešťastně srazila s povrchem vozovky. První trochu vydařený hod se povedl Mirkovi. I když jakž takž zvládl techniku, vybrat směr už ne. Hodit skoro plný a navíc otevřený pytlík brambůrků kamarádům na hlavu mu příliš popularity nepřidalo. Všichni ze sebe sypali slané lupínky a nadávali mu až do Kutné Hory.
Ne všichni ale byli schopni orientace a najít správný směr. Většinou se spoléhali na ostatní. Výsledkem tak byl nesourodý hlouček, který spojovala jedna myšlenka: “Ten vedle mě asi zná cestu, tak se ho budu držet”. Naštěstí po silnicích chodí i jiní lidé, kteří na rozdíl od nich tímto bludem netrpěli.
“Hele, nevíš kde je tady nádraží?” Zeptala se Anča jakési dívky v případě nejvyšší nouze. Neznámá je hned ochotně nasměrovala. Jen Tomík k ní ještě opilecky přivrávoral a s přízvukem notorického ožraly z posledních sil vyhekl:
“A jak vlastně vypadá vlak?”
Zpátky ve škole
“Doufám, že jste na večírku po mém odjezdu nic neprovedli,” mimochodem prohodil Šorčík v pondělí při hodině matematiky. Kdyby si důkladněprostudoval naše tváře, asi by se zděsil. Naštěstí většina z nás ještě nebyla plně schopna ovládat mimické svaly, a tak si naše poněkud prázdné výrazy vyložil jako souhlas.
“Mimochodem, kdo chtěl na stužkovacím večírku, abych si s ním připil Coca colou na mistra světa Šumachra?” Odpovědi se toho dne nedočkal, ale podle pozdějšího tvrzení Mirka to byl Petr Novotný.
Následky večírku
Když předchozí text (samozřejmě starší a mnohem stručnější verze) vyšel ve školním časopise Schola Nostra, vypukla aféra. Všichni věděli, že na stužkovacím večírku se chlastá (sloveso pít totiž tuto činnost ani zdaleka nevystihuje 
Ale teďto měli navíc i oficiálně. Já jsem tedy prozradil jedno z nejhůře utajovaných tajemství. Šorčík mě před třídou seřval, že to pošle na ministerstvo, že to je donebevolající… Mirek se mě hned snažil hájit s tím, že ten můj článek byla hyperbola.
Šorčík se překvapeně podíval na tabuli, kde před chvílí sám jednu hyperbolu nakreslil a nechápal, jak to s tím souvisí. Mirek mu tedy vysvětlil, že hodinu před matematikou jsme měli češtinu, a že hyperbola je cizí výraz pro české slovo “nadsázka.” Se Šorčíkem to ani nehlo. Jenom prohodil něco o tom, že Mirek ve své drzosti poněkud přitvrzuje.
Po čase se na článek mezi studenty zapomnělo, ale Šorčík ho připomínal při každé vhodné příležitosti. Zejména na rodičovských schůzkách.
Hledání pravdy
Teprve několik let po maturitě se náš třídní dozvěděl celou pravdu. Konkrétně se to stalo na jednom maturitním plese gymplu. Šorčík tam byl i přes drobné zdravotní problémy – nemohl moc mluvit nahlas. A tak mu holky koupily horký čaj s citrónem, a náš rozhovor se odehrával napůl v mimických gestech, a napůl na mém poznámkovém bločku. Proto taky mám k dispozici přesný záznam tohoto rozhovoru. Zde je ta nejzajímavější část:
Jak vidíte, náš oblíbený pedagog se rozhovořil hlavně o tom, jak na silnici potkali Mirka s Petrem. S tím souvisí i poznámka Všude tě chválím! Jenom už nevím, komu patří – jestli Mirkovi nebo Petrovi. Jak znám Mirka, tak spíš Petrovi