Už delší dobu jsem si v hlavě pohrával s myšlenkou na návštěvu Izraele. Vidět Svatou zemi, kolébku civilizace mě lákalo už několik posledních let. Trvalo to ale víc víc jak rok od definitivního rozhodnutí, než se mi to splnilo. Sám jsem si tam ale netroufl, je to poměrně bouřlivý region, neznám místní poměry, ani jazyky, kterými se tam mluví, o zvycích nemluvě, takže poznávací zájezd byla jasná volba. Nemusel jsem se o nic starat, jen relaxovat a užívat si to. Jak jsem na místě poznal, sám bych se v tom smrtícím vedru a naprosto cizím prostřědí ani nezvládl zorientovat.
Původně jsem si myslel, že jenom zaplatím a pojedu, ale tak snadné to nebylo. Nejdřív byl vhodný zájezd vyprodaný, u jiného se mi zase nehodil termín, pak se vyskytly rodinné důvody… Ale nakonec mi jeden termín konečně vyšel.
Tedy vyšel… Původně jsem chtěl jet jindy, trošičku jinam, a s trochu jinou obsahovou náplní. Chtěl jsem třeba vidět Mojžíšovu Horu, kráter Ramon, Rudé moře, Negevskou poušť, skalní město Petra, ale na Sinajském poloostrově se nečekaně zhoršila bezpečnostní situace, a kvůli arabům na válečné stezce mi už zaplacený zájezd ze dne na den zrušili. Nabídli mi ale jako náhradu slevu na několik jiných, podobných zájezdů, a já si tedy vybral ten s tématikou židovské historie a oslavou židovského Nového roku Roš Hašana. A jak se ukázalo, byla to dobrá volba.
Hodně lidí kolem mě se dost divilo, že toužím jet zrovna na blízký východ. Vzpomínám si třeba na rozhovor s kolegou:
„Ten script co jsem vytvořil v dubnu ajťáci ještě nenahráli na server, i když na to měli čtvrt roku. Je hotový a funkční, stačí jen ho tam nakopírovat. Vsadím se, že že až se na konci září vrátím z Izraele, pořád tam ještě nebude.“
„Tak tomu nevěřím.“
„Čemu nevěříš? Že tam ještě nebude nahraný, nebo nevěříš tomu že se vrátím?“
Jen pro zajímavost, vrátil jsem se, a ten script tam nakonec nahrál já sám v lednu následujícího roku.
Pondělí až úterý
Ale konečně tu bylo září, a nastal čas odletu. Sraz byl v sedm hodin na letišti, a tak jsem si říkal, že když vyrazím z domova ve čtyři, stihnu to s pohodově se skoro douhodinovou rezervou na kafíčko.
Jak se ukázalo, tak to ani zdaleka nestačilo. Už v Kolíně na nádraží měl můj vlak zpozdění. Byla tuším nějaká výluka u Brna. Původně jsem chtěl jet úplně jiným vlakem, ale nakonec jsem si vybral vlak na Prahu s nejmenším zpožděním, konkrétně pouze jednu hodinu. Při nastupování se to zvedlo ještě o pět minut.
No co, říkal jsem si. Když vyrazím z Kolína teď hned, i při pomalé jízdě dorazím na letiště pohodově ve tři čtvrtě na sedm, tedy ještě před hodinou srazu. To jsem ovšem ještě nepředpokládal, že nějaký blbec u Úval při rekonstrukci trati překopne krumpáčem signalizační kabel. V Přelouči jsme tak nečekaně zůstali viset mezi výlukou a překopnutým kabelem. Super, a právě když pospíchám! Když se vezme, že přesný čas se zavedl zejména proto, aby vlaky jezdily v čas a, a lidi na vesnicích si podle jejich příjezdů mohli řídit hodinky… Dnes se podle vlaků skoro nedá ani seřizovat kalendář.
Po půl hodině čekání bez pohnutí v polích někde u Poříčan jsem začal volat na kontaktní telefony s informací, že vlak má velké zpoždění, a na letiště dorazím pozdě. Zkrátím to, vlak nabral téměř další hodinu zpoždění, a na letiště jsem dorazil o téměř půl hodiny po domluveném srazu, zpocený a zcela nervově vyčerpaný.
Pak už to ale bylo v pohodě. Postavil jsem se do fronty na odbavení, a jak se ukázalo, nebyl jsem ani úplně poslední. Pár členů naší výpravy jelo stejným vlakem jako já, jen od autobusu pomaleji sprintovali.
Na letišti jsem poprvé viděl magistra Hrdličku. Jméno jsem znal ze smlouvy a podkladů k zájezdu, věděl jsem že to bude náš průvodce, ale netušil jsem, že je jen lehce starší než já, snad ne víc než o pět let. Představoval jsem si spíše staršího pána profesorského vzhledu, s bílým plnovousem. Ale jak se ukázalo, “mladý” Hrdlička umí perfektně hebrejsky, arabsky a na blízkém východě zná skoro každého, a má znalosti snad o každém kameni v Izraeli, včetně toho co se s ním dělo za posledních pět tisíc let, takže výběr pořadatele zájezdu byla opravdu dobrá volba.
Bezpečnostní pohovory
Všichni členové výpravy jsme se museli povinně zůčastnit bezpečnostního pohovoru. To byl hlavní důvod, proč jsme měli být na letišti už v sedm, i když jsme měli odlétat až v deset. Pohovory naší skupiny zabraly téměř dvě hodiny. Ptali se nás jestli jsme si sami balili zavazadla, jestli nám tam někdo něco nemohl přibalit, jestli tam máme nějaké ostré předměty a podobně. U většiny členů naší výpravy šlo o pouhou formalitu, ale s mým pasem bůhví proč pořád někam odbíhali a skupinově se radili. Nakonec mě poslali dál k terminálu, ale upozornili mě, že jsem byl vybrán pro speciální podrobnou prohlídku. Proč vybrali právě mě, to jsem zatím netušil.
Jak jsem později zjistil, z naší výpravy vybrali na namátkovou kontrolu ještě jednu osobu, a to paní Aliovou (snad to píšu správně). Jak nám později tvrdila, nejspíš jim bylo podezřelé to příjmení Ali-ová, protože to zní muslimsky.
Před vstupem do letadla mě postavili ven z řady, a zhruba pět minut jsem čekal na vybraného pracovníka ostrahy, který mě měl prošacovat. Byla to docela sranda pozorovat ho, jak mi projíždí batoh. Zejména když se propracoval až na dno. S tímhle batohem totiž jezdím na výlety, a tak podle hesla Vždy připraven sebou vozím i roličku toaletního papíru, pro případ že by se mi někde v lese přihodila nečekaná událost. A jak se tak stává u kulatých předmětů, právě ta rulička mu vypadla, a já se tak mohl s úsměvem pokochat pohledem, jak bezpečák honí po podlaze letiště odvíjející se toaleťák, a pokouší se ho nenápadně vrátit zpět na dno batohu.
Když mi detektorem drog a výbušnin přejížděl po zipech a kindle čtečce, zmínil se, že jsem byl vybrán pro podrobnou prohlídku kvůli potencionálně nebezpečnému předmětu v kufru, který odhalili na rentgenu. A že ho prý pošlou samostatně v krabici s mým jménem, až ten podezřelý předmět vyndají a zkontrolují. Začal jsem rychle přemýšlet, co by na rentgenu mohlo vypadat podezřele: holící strojek, láhev s krémem na opalování, nabíječka baterií k foťáku… Samá voda. Jak se ukázalo, tím potencionálním bezpečnostně rizikovým předmětem byly moje pantofle.
Let a přílet
O letu toho moc říct nemůžu. Kromě teho že nám pouštěli seriál Big bang theory v hebrejštině se vůbec nic nedělo, a tak jsem ho strávil v jakémsi polospánku. Do Tel Avivu jsme přiletěli asi ve tři hodiny ráno. Když jsme konečně vylezli z letadla, málem to s námi seklo: skoro čtyřicet stupňů a taková vlhkost vzduchu, že jsme si připadali jako ve sprše.
Na letišti Ben Guriona jsme si vyzvedli svá zavazadla (já navíc krabici s nápisem ROHAN obsahující moje nové pantofle Björndal) a přesunuli jsme se do klimatizovaného autobusu. Ten autobus a řidič nás pak provázeli až do konce zájezdu.
Aby jsme zbytečně neztratili celý den, začali jsme téměř ihned prohlídkou Izraele. Jak pan Hrdlička prohlásil, je to sice náročné po nočním letu ve tři hodiny ráno začínat poznávací zájezd, ale pokud by jsme teď jeli přímo do hotelu, ztratili by jsme celý jeden den. Ale slíbil, že to bude nenáročný den.
Tel Aviv a Jaffa
Tel Avivem jsme jen projeli, naše první zastávka byla u Jaffského přístavu, což už vlastně je součástí Tel Avivu. Tel Aviv je sice relativně malé město, nedávno slavilo sto let od svého založení, ale je druhé co do počtu obyvatel v Izraeli, a postupně pohlcuje i okolní vesničky. A to se právě stalo i s přístavištěm Jaffa.
Jaffa je starý přistav, jeho historie se dá vysledovat až někdy do doby bronzové. Prošli jsme i kolem druhého nejstaršího naleziště v Izraeli, kde nyní stojí replika Egyptské brány, jejíž zbytky se tam našly. Prohlédli jsme si z dálky kostel, kde prý kázal Svatý Petr, respektive který byl postaven na tomto místě. Většina kostelů a synagog jsou relativně nové stavby, kolem sta let staré, protože během historie byly původní stavby často bořeny. Ale i když se jedná o nové stavby, stojí přesně tam, kde stály jejich předchůdci, a často jsou jejich replikou, případně jsou části původních staveb jejich součástí.
V přístavu Jaffa nás zarazil obrovský květináč s pomerančovníkem, vznášejícím se asi metr nad zemí. Pan Hrdlička nás upozornil, že je to něco jako symbol přístavu Jaffa.
Samotný přístav už nefunguje pro lodě, ale má bohatou minulost. Stojí tam stále budovy bývalých karavansejů a přístavních celních úřadů. V letech po válce O nezávislost (1948 – 1949) právě zde přistávaly lodě s židovskými uprchlíky z celého světa.
Aby jsme se po probdělé noci trochu probudili, vzal nás pan Hrdlička do jedné oblíbené kavárny, a po menším občerstvení jsme kolem šesté hodiny ráno vyrazili směr Cesarea.
Cesarea
Byl jsem strašně nevyspalý, protože i když nepotřebuju moc spát, přeci jen nějakou tu chvilku v posteli každou noc potřebuju. Sice kratší než většina ostatních, ale o to tvrději spím. Cestou do Cesarey nám jistě pan Hrdlička vypravoval něco o jejím významu a historii, ale nepamatuju si z toho ani slovo. Pamatuju si jen na malou zastávku u zbytků akvaduktu, který Cesareu zásoboval vodou z třináct kilometrů vzdáleného pohoří. Jak jsme se později mnohokrát přesvědčili, král Herodes nebyl troškař, měl rád římský přepich, a přístav Cesarea je toho důkazem.
Archeologové neustále vykopávají nové a nové kusy zdí, soch a paláců, ale i tak jsme měli možnost si udělat představu jak to tam tenkrát vypadalo. Jedna část je dokonce stále funkční, a to kamenný amfiteátr. Je to něco jako Izraelská obdoba pražské Lucerny. Říká se, že dokud nějaká hudební skupina nenaplní amfiteátr v Cesaree, do té doby nic neznamená. A podle reproduktorů u pódia se zřejmě schylovalo k dalšímu koncertu.
Původní Herodův palác spolu s přístavními vlnolamy už dávno pohltilo moře, a jsou patrné jen zbytky, ale měli jsme možnost prohlédnout si kopii jednoho velmi významného kamene. Je na něm vytesáno, že právě zde měl sídlo Pilát Ponský. Ten, který odsoudil Ježíše k smrti. Je to jedinný dochovaný hmatatelný důkaz o jeho existenci.
Cesarea bylo opravdu zajímavé místo. Třeba zbytky hipodromu – závodistě pro koně – mě opravdu ohromilo svou velikostí. Věděl jsem, že podobná závodiště musela být veliká, aby se tam ti kone vešli, ale i tak jsem byl překvapený. Začínal jsem tušit jak se asi cítil Ben Hur, když se svým spřežením soupeřil s bývalým přítelem Messalou.
Písečná bouře
Při návštěvě Cesaree byla obloha jasně oranžová, a byla příšerná vlhkost vzduchu. Jak jsme později zjistili, vlhkost dosahovala až 98%. Pan Hrdlička se sice zmínil, že ten opar je tam zcela běžná věc, a většinou ohlašuje velmi horké počasí, ale písečná bouře tak obvyklá už není. Občas se tam sice vyskytuje, ale nikdo z místních lidí si nepamatoval, že by byla tak velká.
Pokrývala totiž celý Izrael, Sýrii, Jordánsko, Libanon a dosahovala až na Kypr. Postupně se v následujících dnech prach z ovzduší vytrácel, ale prvních zhruba pět dní jsme měli velmi omezenou viditelnost. Sluníčko jsme zahlédli poprvé až tak zhruba čtvrtý den. Snažil jsem se nastavovat foťák jak to jen šlo, ale nebylo to nic snadného. Zejména první den – rozptýlené světlo šlo ze všech stran, Sluníčko bylo vidět jen jako malý kotouček. Pokud si fotky z prvního dne důkladně prohlédnete, určitě si všimnete, že tam nikdo a nic nevrhá stíny.
Každý se mě po návratu ptal, jak se nám v tom prachu dýchalo, a jestli jsme od něj byli zaprášení. Naštěstí se v našem okolí držel spíše vysoko v ovzduší, takže všechno sice bylo oranžové, ale my jsme před ním byli v bezpečí. Samozřejmě ten prach průběžně padal dolů, takže byl na všem kolem nás, a kdo si nedal pozor, snadno se zamazal. Hlavně na Golanských výšiných druhý den, to jsme byli od prachu všichni, ale o tom později.
Druhý den se prach z ovzduší poněkud rozptýlil, a tak sluníčko mělo konečně možnost ten opar alespoň trochu vysušit, ale první den pro nás byl jako celodení pobyt v sauně.
Haifu halila hustá hmla
Z Cesareje jsme se přesunuli do přístavního města Haifa na západní straně Karmelského pohoří. Jak nám pan Hrdlička řekl, v Izraeli existuje pořekadlo, že zatímco Tel Aviv tancuje, a Jeruzalém se modlí, Haifa pracuje. A něco na tom je. Zatímco Tel Aviv je centrem pro boháče, a Jeruzalém náboženské centrum, v okolí Haify se nalézá průmyslové centrum země. Pokud se pozorně podíváte na fotografie, možná v písečném závoji rozeznáte gigantické silo v přístavu na pobřeží Středozemního moře.
Naše zastávka v Haifě byla kousek od chrámu Stella maris, neboli Mořská hvězda. Tento chrám byl postaven nad jeskyní, kde se údajně zdržoval prorok Elijáš. Jeskyni jsme si mohli prohlédnout uvnitř kostela.
Ale mnohem zajímavější byly Bahá’ístické zahrady. Bahá’ísté jsou náboženská sekta, která zjednodušeně řečeno věří, že víra v Boha se vyvíjí tak, jak se vyvíjí lidské poznání. Nejprve byl starozákonní lid, poté židé, pak křesťané, budhisté, pak muslimové… Víra se tedy mění a vyvíjí podle aktuální doby. Jedná se o stále stejného boha a stejnou víru, jen se liší její vnější projevy, podle toho jak se lidstvo vyvíjí.
Je to jen laické shrnutí, odborník by mi za to nejspíš vynadal, ale základ jejich víry jsem snad naznačil správně.
Ale zpět do Bahá’ístických zahrad. Nemohli jsme si je projít celé, směli jsme jen na kraj, a to nás ještě ochranka prohledala detektory, jestli nemáme zbraně. Také jsme si sebou nesměli vzít žádné jídlo, pití, ani žvýkačky nebo cigarety, aby jsme zahrady neznečistili. Ale musím říct, že to stálo za to. Ty zahrady jsou opravdu nádherné, i když jsme stáli jen na jejich kraji.
Cestou z Haify s námi pan řidič několikrát projel kruhový objezd pod zahradami, aby jsme si je mohli vyfotit a prohlédnout taky ze spoda. Když se nám všem už motala hlava z toho kroužení, vyrazil s námi do starobylého města Akko.
Koho to vezete?
Během cesty magistr Hrdlička podával nejenom zasvěcené výklady k místům, kudy jsme projížděli, ale občas přidal i zajímavou historku z nějakého minulého zájezdu. Třeba že většinou mají jeho výpravy řidiče muslimy, a ti že na kontrolních bodech občas žertují s izraelskými vojáky, a různě je popichují. Třeba když jednu jejich poslední výpravu zastavila izraelská bezpečnostní kontrola, došlo ze strany řidiče k napůl úmyslné záměně dvou slov. V češtině se jedná o podobná slova, ale v hebrejšině se liší snad jen jedním písmenkem. A tak když se izraelský voják zeptal: „Koho to vezete?“, řidič bez váhání pronesl: „Vezu padesát Čechů.“
„Vy vezte padesát ŠEJKŮ? Okamžitě zajeďte s autobusem ke straně!“
Akko
Přístavní město Akko vypadalo přesně tak, jak jsem si představoval města na blízkém východě. Stará architektura, mešity, synagogy, kostely a úzké zastřešené bazary. Pokud se pořádně podíváte na fotografie, nenajdete na nich ani jeden stín. To mi ale došlo až dodatečně. Ten oranžový prach rozptyloval světlo tak, že šlo v podstatě ze všech stran. Neměli jsme ani problém dívat se přímo do Slunce – tedy pokud jsme ho na obloze našli. Ten malý nevýrazný kotouček se snadno přehlédl.
Přístav Akko hrál v historii země důležitou úlohu. Například v období křižáckých válek sloužil jako hlavní přístav pro spojení s Evropou. Prochází tam jdna ze tří izraelských vlakových tratí.
V Akku si většina z nás měnila dolary na izraelské šekely. Tuhle část cesty nesmím vynechat. Jednalo se sice jen o několik málo minut, ale pro nás to bylo jako návštěva oázy. Směnárna totiž měla velmi výkonou klimatizaci, a tak jsme si výměnu peněz opravdu užívali. Bohužel po jejím opuštění nás opět čekala mokrá sauna venku.
Měli jsme možnost podívat se do Tureckého bazaru – úzké zastřešené uličky, plné obchodníků. Bohužel jen na kraj, a jak jsme se dozvěděli, tenhle sice patří k těm nejstarším, co stále fungují, ale už tam ani zdaleka není tolik obchodníků jako dříve. Zaplněné bazary jsme uviděli až později v Jeruzalémě.
Pan Hrdlička nás také vzal na návštěvu zajímavé synagogy. Má zvláštnost, která je k vidění u pohých dvou synagog na světě. Rabi totiž nekáže mezi svými posluchači, ani nepředčítá z Tóry z vyvýšeného místa po vzoru křesťanských kostelů, ale zdola, z místa pod podlahou. Tato zajímavá architektonická zvláštnost je tam prý proto, že stavitelé a první místní rabbi se inspirovali veršem Tóry, který říkal: “Z hlubin země k tobě promlouval” (Bůh nebo anděl, už nevím).
Další zvláštností této synagogy je, že je posledním židovským ostrůvkem dnes už muslimské čtvrti. Muslimové z této části města postupně vytlačili židy, a už jen tato synagoga je tím posledním, co po nich v této části města zbylo.
Tiberias
Z Akka jsme se autobusem přesunuli do hotelu ve městě Tiberias, na březích Galilejského jezera. Jezero leží poměrně nízko pod hladinou moře, takže jsme autobusem klesali dolů… bohužel přes prach nebylo moc vidět kam přesně. Ale hotel to byl pěkný, klimatizovaný, a večeře formou švédských stolů byla prostě vinikající. Byly tam olivy, zelenina, rybí maso, kuřecí maso, brambory… Hlavně ale zelenina. Musím říct, že takhle bych mohl jíst pořád.
Při večeři se mě několik lidí ptalo, jestli náhodou nejsem postgraduální student pana Hrdličky, protože se pořád na něco ptám. Jedna z účastnic se mě dokonce zaptala, jestli neznám osobně pana docenta Horáčka, a jestli náhodou nejsem spoluautorem jedné z jeho publikací. Nevím, jestli jsem působil tak moc chytře, nebo si mě jen s někým spletla. Ale očividně jsem se tím stal jedním z výrazných členů výpravy.
Na pokojích hotelu byla samozřejmě klimatizace, jinak by jsme tam asi nepřežili. Celé čtyři dny mi neustále hučela nad hlavou, zatímco jsem spal na nemožně měkké madraci. Ale protože jsem byl z cestování unavený, odpočinul jsem si, a brzy jsem se naučil hučení klimatizace vytěsnit.
Sprcha na pokoji mi velmi připomínala moji vlastní koupelnu. Také u ní totiž netěsnil spoj mezi sprchovou hlavou a hadicí, a nedávno jsem tedy musel hacici vyměnit. Proto jsem si připada jako doma, když jsem zjistil, že i tady voda stříká všude možně, jen ne tam kam já chci, tedy na mě. Další zvláštností byly vany bez špuntů, aby si je nikdo nenapouštěl a tím šetřil s vodou.
Středa
Golany
Ve středu ráno po snídani jsme vyrazili na Golanské výšiny. Všichni jsme měli trochu obavy jestli je vůbec uvidíme, protože prach se jen velmi pomalu rozptyloval, a tak viditelnost nebyla moc dobrá.
Cestou jsme jeli kolem zaminovaných polí, a tu a tam jsme zahlédli zbytky tanku, pozůstatku Yom Kippurské války z roku 1973, kdy muslimové z Egypta a Sýrii zbaběle napadli Izrael v době svátečních oslav. Izrael sice zaskočili, ale ten dokázal situaci obrátit, a z bojů vyše jako vítěz.
První co nás v přírodní rezervaci Gamla upoutalo byly stromy. Jak pan Hrdlička tvrdil, obvykle je to tu všechno zelenější. V září je v Izraeli ještě léto, tedy období sucha. Deště přicházejí až v zimě, ale i když by mělo být vše vyprahlé, přece jen by měly být stromy a keře zelenější. My jsme ale měli možnost si ty stromy prohlédnout z blízka. Zelené listy byly pokryté oranžovovým prachem, stejně jako všechno okolo. Obvykle prašná země byla ještě prašnější. A i když jsme byli na výšinách, nebylo vidět moc daleko. Tu a tam jsme kdesi v dálce od sysrských hranic zaslechli výstřely z děla, ale pan Hrdlička nás uklidňoval, že je to tady běžné, že se jen pravidelně cvičí ve střelbě.
Gamla
Rezervace Gamla má jméno podle města na stejnojmenné hoře, připomínající hřbet velblouda. Jméno Gamla totiž znamená velbloud. Toto město bylo v době válek s Římany obléháno, ostřelováno katapulty, a když obyvatelé poznali, že Římané je brzy porazí, spáchali hromadnou sebevraždu skokem ze skály.
V této rezervaci ve volné přírodě žijí také vzácní orlosupi Sisra, ale díky prašné bouři jsme viděli jen dva vycpané, a z dálky několik v kleci, kteří se právě aklimatizovali a čekali na vypuštění do přírody. Podle mapy jsme se nacházeli na kraji obrovského kaňonu, kde dole teče říčka Gamla, a supi by měli hnízdit někde na jeho svazích, ale žádné hnízdo ani letícího supa jsme bohužel neviděli.
I když bylo velké vedro a všude byl prach, nebyla to špatná procházka. Velkou část cesty jsme šli po planině plné dolmenů – kamenných menhirů ve tvaru stolů (z bretonštiny: dol = stůl, men = kámen). Byly všude kolem nás, a táhly se až za obzor… což v tomto počasí nebylo daleko, ale údajně jich jsou na Galonských výšinách tisíce.
Přes rezervaci jsme šli až k nejvyššímu vodopádu Izraele, taký pojmenovaný Gamla – celých 51 metrů vysokého. Na suchou pouštní oblast je opravdu něco. A dokonce jsme ho přes písečnou bouři i trochu viděli! Nachází se přímo na začátku toho obrovského kaňonu, kde hnízdí supi.
Cestou zpátky jsme šli kolem stop damana. Tohle zvířátko se stalo něčím jako svatým grálem výpravy. Všude jsme o něm slyšeli, viděli jeho stopy, ale zahlédnout ho se nám dlouho nedařilo. Zoufale jsme očima prohledávali kdejaký keř kolem a nic. Ale mokré stopy v prachy byly slibným znamením.
U parkoviště byly k dispozici kartáče a voda určená k umytí bot. V běžných podmínkách prašných Golanských výšin by to snad stačilo, ale my jsme ten prach z písečné bouře měli úplně všude. Stačilo projít kolem keře nebo vysoké trávy, a trička a kalhoty se nám ozdobily oranžovými vzory. Ale i tak jsme se alespoň trochu očistili z nejhoršího, a po krátké přestávce jsme autobusem vyrazili po Golanské výšině do oblasti Drúzů.
Cestou jsme se ještě na chvíli zastavili na vyhlídkové plošině Ronen. Pod námi byl památník sopečné aktivity, na kopci nad námi pozorovací základna Izraele plná radarů, a pár kilometrů před námi základna spojených národů. A hned za ní, cca 10 kilometrů od nás, hranice se Sýrií.
I když jsou Golanské výšiny pohraniční oblast plná vojáků, je zde i hodně polí a sadů. Hodně je jich vidět například na fotce kolem základny Spojených Národů, a později v okolí drúzské oblasti a pramenů Jordánu.
Drúzská oblast
Drúzové jsou sekta islámu, kterou ale ne každý muslim uznává. Od běžných muslimů se totiž v několika zásadních věcech liší. Třeba muži nosí široké pytlovité kalhoty, protože podle jejich víry se příští prorok-spasitel narodí z muže, a tak chtějí být připraveni, protože nikdo neví z kterého. Další odlišností oproti klasickému Islámu je to, že se drúzem musí člověk narodit, nelze tedy k nim konvertovat. A pak ještě několik dalších věcí, ale ty už si moc nepamatuji.
V jedné drúzské restauraci jsme zastavili na oběd. Většina si dala místní specialitu, Labane – placka s tuším velbloudím sýrem a kořením. Opravdu doporučuji vyzkoušet. Mám rád když na cestách ochutnám i místní jídla, o tom to přeci je.
Banias, Chula
Po kratším přesunu jsme se dostali až k pramenu Hermon, jednomu z pramenů řeky Jordán v rezervaci Banias. Řeka Jordán má několik pramenů, a Hermon je jen jedním z nich. Původně pramenil vobrovské skalní jeskyni, kolem které byl postaven římský Panův chrám. Během let ale chrám spadl, částečně ho rozebrali na stavební materiál, a po zemětřesení se sesunula část skály, a pramen se mírně přesunul, ale i tak bylo znát dřívější velkolepost místa.
Z poklidného obdivování kdysi významného místa nás vytrhl výkřik, že na stromě je daman, ale kromě jedné rozmazané fotky v mobilu po něm nic nezbylo. Takže až na jednoho účastníka jsme ho zase neviděli.
Davidovi (čti Dejvidovi), jedinému angličanovi z naší výpravy (zbytek byli Češi) se podařilo najít na zemi dikobrazí osten. Chvíli jsme se dohadovali, jestli je pravý, až jsem to vyřešil tím, že jsem si ho zabodl do palce. Byl pravý. Ale nějak jsme nemohli uvěřit, že tady ve volné přírodě žijí dikobrazi. Ale svým způsobem se jednalo o setkání s dalším zajímavým zvířetem. Několik členů výpravy si zatím užívalo chůzi v potoce. V tu chvíli jsem litoval, že nenosím sandály, musel to být krásný pocit. Ve svých botách jsem do vody ale vkročit nehodlal, stačil mi zážitek cca před patnácti lety na Slovensku, kdy jsem ve snaze přeskákat po kamenech všichni skončili téměř až po kolena v potoce, a pak jsme celý den sušili boty na zídce hospody. Proto jsem se jen lehce svlažil pomocí vody nabrané do rukou.
Kousek jsme popojeli dál, do další části rezervace. Tam většina z nás poprvé v životě uviděla z blízka strom Rohovník obecný, jehož plody se také nazývají Svatojánský chléb, nebo také Karob. Jeho semena mají tu zvláštnost, že mají vždy stejnou velikost a váhu 0.2 gramu, a proto se staly jednotkou na vážení – karát. Bohužel v době naší návštěvy strom neměl ani plody, ani semena.
Na parkovišti si několik z nás koupilo k pití čerstvě vymačkanou šťávu z granátových jablek. Hodně často jsme měli možnost koupit si čerstvě vymačkanou šťávu z ovoce, lisovali to v mnoha stáncích přímo před námi. Já samozřejmě také, protože příjemně kyselá chuť šťávy z čerstvých granátových jablek mi moc chutná. A jak v autobuse pan Hrdlička prohlásil, je dobré pít šťávu z Granátových jablek zejména v tomto období, protože existuje zvyk, nebo spíše pořekadlo, že kolik zrníček prý má granátové jablko které sníme či vypijeme, tolik štěstí zažijeme v příštím roce, který má podle židovského kalendáře začít už za pár dní.
Večerní přednášky
Tři večery v hotelu byly věnovány odborným přednáškám pana Hrdličky. První se týkala historie Izraele, druhá historii rabínského judaismu, a třetí svátku Roš Hašana, který jsme později měli zažít přímo v Jeruzalémě.
Původně jsme tu první i druhou přednášku měli mít v jídelně, ale tam se nečekaně nahrnul zájezd Ukrajinců, který právě dorazil. Proto jsme pro sebe zabrali část haly u baru, která se dala od ostatních prostor oddělit posuvným závěsem. Ale i tak se tam občas někdo zatoulal.
“?האם אתה” Zeptal se jich zmatený pan Hrdlička, kterého zrovna uprostřed věty vyrušila jedna bábuška v šátku, která k nám pronikla mezerou v závěsu.
“Eto inostranec!” Informovala ho jedna pohotová členka výpravy, z čehož jsme měli velkou legraci. Chvilku to trvalo než pan Hrdlička pochopil, že se nejedná o místní arabku v šátku, ale o ukrajinskou bábušku, kterou jsme zatím posunky nasměrovali do zadního výtahu.
Jak nám pan Hrdlička vysvětlil, okolo svátku Roš Hašana mají ukrajinské aerolinie slevy na zájezdy do Izraele, a tak spousta ukrajinských židů jezdí slavit svátky do Svaté země. Proto jsme všude potkávali tolik rusky mluvících lidí.
Ale až na několik drobných vyrušení byla přednáška spíše o historii. A musím říct, že to bylo opravdu zajímavé. Všechny jeho přednáčky, které na zájezdu měl stály za to. Obvykle z nich pan Hrdlička odcházel úplně ochraptělý, protože jsme se pořád a pořád na něco ptali, až nás obvykle zarazil a skoro až utekl, aby jsme ho s otázkami netrápili až do půlnoci.
Čtvrtek
Synagoga
Čtvrtek jsme zahájili návštěvou kibucu s pozůstatky synagogy z šestého století. Před téměř sto lety tento kibuc dokonce navštívil náš prezident Masaryk, ale synagogu odhalili až o několik let později. Zajímavé na ní byla mozaika, jejímž centrem byl zvěrokruh, a ve středu římský Bůh Slunce Apolón, to nebyla typická výzdoba židovských chrámů. Takové synagogy byly jen dvě, a shodou okolností jsme obě dvě navštívili, respektive jejich rozvaliny.
Jezírka
Po krátké návštěve kibucu jsme se vydali na první koupací zastávku – jezírka v přírodní rezervaci Gan ha-šloša. Obloha byla ještě stále zatažená, plná prachu, a vlhkost vzduchu stále vysoká, takže do vody se nám ani moc nechtělo. Ovšem jak jsme do ní vlezli, ihned nás to místo nadchlo.
Některé ženské členky naší výpravy začaly po vkročení do vody šíleně ječet. My chlapi jsme k tomu taky neměli daleko. Voda totiž byla plná malých rybyček, které nám začaly z nohou ukusovat kousíčky odumřelé kůže, a to šíleně lechtalo. Po chvíli jsme si na to zvykli, ale ženské u toho stějně pořád pištěly.
Voda byla příjemná, a díky zatažené obloze plné prachu zůstala spousta místních lidí doma. Obvykle tam je prý hlava na hlavě, ale my jsme tam byli naštestí téměř sami. Plavali jsme v jezírkách tam a zpět, a někteří z nás doplavali až k vodopádu na začátku rybníčku, nechali jsme si vodu padat na hlavu. Byla to opravdu příjemná zastávka, a opravdu jsme si ji užili. Většina z nás si trochu zaplavala, a pak jsme se nechali u břehu okusovat rybičkama.
Pokud by moje dovolená měla mít soundtrack, obsahoval by znělku ze seriálu Červený trpaslík. Hlavně tahle část, protože jsem si ji pobrukoval celé dva dny. Nejspíš proto, že přesně to jsem u jezírek zažil (tedy až na to slunce, stále ještě neskončíla písečná bouře 🙂 :
I want to lie, shipwrecked in-comatose,
Drinking fresh, mango juice,
Goldfish shoals, nibbling at my toes,
Fun, fun, fun, In the sun, sun, sun,
https://youtu.be/DTEpiFcn0wI?t=2m33s
Bejt Šearim
Po vykoupání jsme vyrazili do Bejt Šearimu, starobylého židovského pohřebiště. Nejdřív si to místo pro svůj hrob vybral Rabbi Yehuda Hanassi, tvůrce Mišny, části Talmudu zaznamenávající tradice judaismu. Ale nejednalo se o tradiční hrob. Rabi byl pohřbený v sarkofágu do ručně vytesané jeskyně ve skále.
Bylo to nezvyklé, že chtěl tak významný rabín pohřbít právě tam, místo na některé staré významné pohřebiště. Nezůstal tam ale dlouho pohřbený sám. Časem se plno dalších lidí dalo pohřbít vedle něj, a proto se kopaly další a další jeskyně, až vznikl zajímavý komplex hrobek. Je neuvěřitelné, co všechno dokázali ručně vytesat do skály, některé prostory byly opravdu ohromující. A hlavně v nich byl příjemný chládek.
Nazaret
Od skalních hrobek jsme vyrazili do města Nazaretu. Jak jistě víte, pocházel z toho místa Josef Nazaretský, otec Ježíše Krista. I když je to pro křesťany významné historické město, dnes je to jen další palestinská osada, kde kromě několika křesťanských kostelů není nic zajímavého.
Asi největší je Chrám zvěstování Pany Marie – kostel, postavený nad jeskyní, kde údajně andělé zvěstovali Marii, že její syn bude také syn Boží, mesiáš. Opravdu impozantní budova je plná obrazů a plastik z celého světa, včetně Československa. Všechny nějakým způsobem zpodobňují Panu Marii.
Každá země ten obraz či mozaiku pojala po svém, takže tam byla černá Marie, šikmooká žlutá Marie, pak něco, co snad asi měla být žena, ale autor asi nikdy předtím žádnou ženu neviděl…
Kousek od chrámu Zvěstování byl kostelík na místě, kde prý měl její muž Josef svou tesařskou dílnu. Bohužel se mi v té chvíli vybila baterie ve foťáku, takže jsem musel začít fotit na mobil. A že bylo co fotit: třeba před kostelem rostl fíkus. Zatímco u nás doma se jedná o pokojovou kytku, tady vyrostl do pořádného stromu, který byl větší než můj barák. Kostel Svatého Josefa se mi z venku nepodařilo moc dobře vyfotit – z větší části ho totiž zakrýval ten fíkus.
Cestou z Nazaretu jsme jeli kolem dalšího význačného místa – studánky, kde podle pravoslavné církve prý došlo ke zvěstování paně Marii. O tom se církve trochu přou – někdo za to místo považuje jeskyni pod chrámem, jiní tento pramen. Ale ten jsme si mohli prohlédnout jen z autobusu, nebylo tam totiž kde zaparkovat, a navíc ani jeden z nás nebyl pravoslavný.
Po návratu do hotelu následovala po večeři druhá přednáška, tentokrát o rabínském judaismu, kde byla zmíněna místa, kam jsme se měli podívat v následujících dnech.
Pokračování příště.
