Na prachovské skály

Poslední víkend v září bylo pravdu nádherně – přes dvacet stupňů, sluníčko… Neodolal jsem, a vyrazil jsem si na výlet.
Společnost mi dělala Agina. Je to asi tříletý Jack Russel Parson teriér, neboli jak já říkám „seznamový pejsek“.

Bylo to poprvé, co ji někdo z rodiny vzal na delší výlet. S bráchou občas jela na lesa na houby, ale to bylo maximálně do pár kilometrů od Kutné Hory. Přibližně hodinovou cestou autem ještě nikdy neabsolvovala, proto jsem měl trochu strach, jak to bude snášet.
Ale žádné problémy s ní nebyly. Lehla si na deku na sedadle spolujezdce a byla v klidu. Občas se sice pokoušela na sedačce postavit a podívat se, co se děje venku, ale jinak byla moc hodná. Policista, který nás cestou zastavil sice trochu brblal, že by se měla připoutat, ale jinak cesta s ní byla v pohodě.
Cestou na Jičín jsem narazil na nečekanou uzavírku. Byla sice docela bobře značená, ale i tak se mi z té objížďky podařilo v jedné malé vesničce nějak sjet. Navigace mi ukazovala, že bych se měl otočit, ale na mapě jsem zahlédl jakousi cestičku, která se po asi třista metrech měla opět napojit na silnici, a tak jsem na ni (bohužel) vjel.
Ta cesta mezi domy se totiž postupně změnila v polní cestu, ta se změnila v lesní cestu, a ta se nakonec změnila v normální les. Já sám nemám rád, když někdo vjede do lesa autem, ale já fakt doteď netuším, jak jsem se tam dostal. Auto poskakovalo mezi stromy, Agina vyjeveně koukala kde to jsme, a já trnul hrůzou, abych někde nezapadnul.
Můj údiv z neobvyklého místa, kde jsem se nečekaně ocitl se ovšem nedá srovnat s údivem dvou dřevorubců, kteří nevěřili vlastním očím, když mezi nimi na lesním paloučku projela moje fábie. V tu chvíli jsem už vůbec netušil, kde jsem. Vydal jsem se po napůl nezřetelné zarostlé silnici s vyjetýma kolejema, kde by měl problém i Hummer, a sám nevím jak jsem se vrátil na silnici.
Kupodivu to moje fábie přečkala bez problémů. Tedy myslím. Sice jsem za jízdy zažil několik nepříjemných momentů a zvuků z podvozku, po kterých mi tuhla krev, ale snad to byly jen škrábance. Na jízdních vlastnostech se to totiž naštěstí zatím nijak neprojevilo.
Agina to snášela statečně. Sice vyjeveně koukala střídavě ven a na mě, ale ani nezakňučela.  Celou cestu jsem pořád myslel na to, jestli nebude zvracet. Ale nezvracela. Klidně snášela útrapy cesty, i když občas v zatáčkách měla co dělat, aby se udržela na sedačce. Proto mě velmi překvapilo, když se poblila na parkovišti u Prachovských skal, necelé tři metry před tím než jsem zaparkoval. Trochu jsem ji vynadal, že s tím ty poslední tři metry mohla ještě počkat, ale protože to alespoň udělala na deku, moc jsem se na ni ani nezlobil.

Zaplatil jsem za parkování, a hned jsem musel zase vytáhnout peněženku. I když jsem to tak trochu tušil předem, stejně mě překvapilo, že za vstup do Prachovských skal se platí. I za psy. Mě to nevadilo, alespoň za to budou moct udržovat cesty, chodníčky a zábradlí na vyhlídkách. Ale zarazila mě ta cena. Sebou jsem si bral jen pár korun za parkování, a dohromady se vstupným mi nezůstala už ani jedna česká koruna. Vyšlo to přesně na halíř. Měl jsem sebou sice jako vždy kreditní kartu, ale co s ní v lese? No, pokud po mě bude chtít ještě někdo peníze, bude se muset spokojit se skotskými librami, těch mi tam ještě pár zbylo po návštěvě Edinburghu.

 V tu chvíli mě už Agina táhla do lesa. Vyrazil jsem tam bez plánu, s úmyslem odpočinout si, proto jsem se tam dost zmateně motal, a některé trasy si prošel i vícekrát. Ale mě to vůbec nevadilo. Bylo opravdu nádherné počasí, jako by nebyl konec září ale začátek července. Agina skákala po skalách jako kamzík (narozdíl ode mě, já párkrát uklouznul), a užívala si toho, že je kolem spousta stromů, lidí a neznámých pejsků. S každým se chtěla hned kamarádit, a když od někoho ucítila svačinu, hned mě k němu táhla. Samozřejmě jsem ji vzal něco málo k jídlu a k pití, ale moc jsem ji toho raději nedával, aby se cestou domů zase nepozvracela. Stejně je většinou zvyklá jíst až večer. A tak jsem volně chodil mezi cedulemi s texty jako „Vyhlídka 0.5 km“, nebo „Nějaká skála 1 km“… a nahodile si prohlížel sklaní útvary a cestičky. Užíval jsem si to, protože to byl můj první zářiový víkend, který jsem nestrávil v práci.
Když jsem se dost vychodil ve skalách, vydal jsem se po trošku delší cestě lesem po okraji Prachovských skal, kde sice nebyly žádné skály, ale zato tam byla krásná příroda. Občas jsme potkávali i houbaře s košíky plnými hub. Ty košíky byly tak plné, že jsem občas nějakou tu houbu našel ležet na zemi – uříznutou, očištěnou, jak patrně vypadla některému houbaři z přeplněného košíka. Já jsem ale odolával. Nejsem přece na houbách, ale na výletě. Houby můžu sbírat i doma. Třeba jednou jsem na ně vyrazil po práci. Byla sice už tma, ale zjistil jsem, že se houby dají hledat i s čelovkou po čtyřech. Horší je pak najít v té tmě auto, ale to odbíhám.
Po asi čtyřech kilometrech chůze nádherným lesem jsem dostal žízeň. Zastavil jsem se, napil jsem se… a podíval jsem se pod nohy. Následujících asi dvacet minut jsem chodil kolem pařezu, ze kterého jsem si udělal základnu a sbíral houby. Prostě jsem už nemohl dál odolávat. Upozorňuji že na té fotce je sotva třetina toho, co jsem si přivezl domů:

Když jsem už měl slušnou hromádku hub (tedy slušnou na to, že jsem je původně ani sbírat nejel), vydal jsem se pomalu zpátky k autu. Ale jen jsem ušel pár kroků, objevil jsem další houby:

Pokud se podíváte pozorně, uvidíte houby celkem tři (za tím trsem trávy vzadu je další klobouk). A to nemluvím o tom, že když jsem se zvedl, zjistil jsem, že jsem měl vedle další houby opřený loket. Sebral jsem je, očistil a zbytek cesty jsem šel málem s očima upřenýma k obloze, jen abych náhoudou nezahlédl další houbu.
Cesta domů už byla v pohodě. Agina se natáhla a vyčerpaná napůl spala. Ten výlet měl ale ten následek, že ani doma mě nechtěla pustit z očí. Asi se bála, že se jí někam ztratím. Celou noc se dobývala ke mě do pokoje, a zažil jsem i pár horrorových momentů, kdy jsem zaslechl praskání dřevěné podlahy, skřípot otvíraných dveří a pak na mě v posteli přistálo něco chlupatého. Obvykle spí na chodbě v košíku, a do pokoje ke mě ani nevkročí, ale tentokrát jsem musel ty dveře pořádně zavřít a ignorovat její škrábání. Naštestí ji to do druhého dne přešlo.