Víkend v Edinburghu

Druhý květnový prodloužený víkend jsme já a kamarádka Lucka věnovali návštěve skotského Edinburgu. Mám rád Anglii, zejména Skotsko, a vždycky mě lákalo se tam podívat.

Z Prahy jsme odlétali ve čtvrtek večer. O letu s Ryanairem můžu říct jen jedno – šmejdi se z předváděček pro důchodce patrně přesunuli do lowcostových aerolinií. Co chvíli mi nějaké letuška nabízela noviny, jídlo, pití nebo voňavku. Ty holky byly moc milé a krásné, jen by nás nemusely spamovat těma nevyžádanýma nabídkama doplňkového prodeje. Jídlo jsem ještě chápal, ale ty vozíčky s kosmetikou a suvenýry si mohly odpustit. Když to srovnám s běžným denním nevyžádaným obsahem mé mailové schránky, chyběla už jen nabídka preparátů na erekci.

Holiday Inn

Měli jsme v plánu přespat v Holiday Inn u letiště London Stansted a ráno přeletět do Edinburgu. Bohužel na mapě to vypadalo, že je blízko letiště, jen asi deset minut chůze. Nebyl. Jak jsme zjistili, nevedl tam žádný chodník, a dostávali jsme se tam všelijak po trávě, po poli, po silnici, šikmo přes kruhový objezd, přes svodidla… byli jsme opravdu šťastní, když jsme asi v půl jedné ráno konečně doklopýtali do recepce, unavení s promočenýma botama.
Holiday Inn je opravdu pěkný řetězec s kvalitním ubytováním. Bohužel jsme si ho užívali jen pár hodin, letadlo z Londýna do Edinburgu nám letělo už v půl deváté ráno. Naštěstí přímo od hotelu k letišti jezdila kyvadlová doprava (škoda, že jsme ji nevyužili už večer ☹), takže jsme stihli i rychlou snídani v bufetu hotelu.

Edinburgh

Do Edinburgu jsme dorazili něco kolem desáté ráno. Trochu jsme si pobloudili v centru po Princess street a zkoumali autobusové linky směrem k zamluvenému penziónu, ale to nám zabralo jen krátkou chvilku. Ale nečekali jsme, že je ten penzion tak daleko od centra, skoro dvacet minut jízdy. Na druhou stranu bylo na co se dívat. Ty malé krámky v nádherných domech… já jsem se od nich prostě nemohl odtrhnout.

Neuniklo nám, jak jsou skoti lidumilný národ. Co chvíli jsme viděli krámek, který už ve štítě hlásal, že část zisku jde na výzkum rakoviny/místní hospic/domov důchodců/postižené děti. Některé domy a instituce hrdě hlásily svá jména. To není jako u nás, kde jsou jen anonymní řadovky a název sídlící firmy se dozvíme jen z mikronápisu na zvonku.
Majitel penziónu nás překvapil svou heperaktivní přátelskostí. Trochu roztěkaný, ale velice milý člověk. Kromě ale krátkého seznámení jsem toho moc nestihli. Jen jsem si do pokoje hodili věci a vyrazili na prohlídku města.

Pokusím se jednotlivé události a pomátky popsat v pořadí, v jakém jsme je viděli, ale zaměřím se jen na některé z nich. Vynechám třeba návštěvu obchodního domu Mark & Spenzer, kde Lucka tři hodiny nakupovala spodní prádlo, nebo třeba prolézání antikvariátů, kde jsem marně hledal od Dickense A tale of two cities. Taky se mi nechce moc detailně popisovat hledání cachek u Edinburgského hradu, které jsou sice zajímavé, ale kromě toho, že jsme kvůli jedné z nich ty hradby z východní strany málem slezli se při tom nic tak zvláštního nestalo. Stejně tak i návštěva kina – nejnovější film se Swarzeneggerem se nám sice moc líbil, ale víc jak jednu větu si v tomto příspěvku nezaslouží.

Fish & Chips

I když jsem v Anglii už jednou byl, ještě nikdy jsem neměl typické britské Fish & Chips. Tedy ne že by na tom bylo něco světoborného, smažená ryba s hranolkami, ale vždycky jsem to chtěl zkusit.
V parku u edinburghského hradu byl stánek, kde to prodávali. Mimo jiné tam měli třeba i popcorn a cukrovou vatu, ale o tu jsem nestál. Koupil jsem si tedy jednu porci smažené ryby v polystyrénové krabičce a usadili jsme se s Luckou k jednomu z blízkých stolečků.
Ta ryba rozhodně nebyla špatná. Edinburg leží u moře, a pravděpodobně to tedy byla treska chycená někde poblíž. Vychutnávali jsme si rybičku a krásné odpoledne.
Když už byla krabička skoro prázdná, nečekaně zafoukal silný vítr, nadzvedl krabičku se zbytkem hranolek a prudce je vrhl mým směrem. Zatímco se Lucka smála, já jsem ze záhybů oblečení vyklepával smažené hranolky. Celou komickou scénku završil velký racek, který přiběhl po zemi a začal rozsypané hranolky sezobávat.

Rozhodně si ještě někdy Fish & Chips rád dám, ale příště je nebudu jíst za větrného počasí.

Royal mile

Nejkrásnější část Edinburgu je v okolí hradu, zejména na Royal mile. Co krok, to kostel, socha nebo význačná budova.

Taky je zde nejvíc turistů a pouličních umělců. Někteří jen tak stojí (neviditelná dáma, piercingová dáma), někteří hrají tradiční skotské písně (dudáci, škoda že jsem nestihl vyfotit jednu taneční skupinu, právě totiž končili své vystoupení) a tu a tam hlouček okolo nějakého pouličního baviče.

Na Royal mile stojí asi nejhezčí památník, jaký jsem kdy viděl. Je to památník Waltera Scotta. Když jsem viděl ty plastiky z jeho života, několik minut jsem jen chodil kolem a prohlížel jsem si je.

Na Royal mile jsme toho viděli hodně, ale rád bych se trochu víc rozpovídal o dvou skvělých bavičích:

Fakír

Ten první předváděl fakírské kousky – žongloval s noži, polykal meče a hrál si s ohněm. Jméno si nepamatuju, budu mu tedy říkat Fakír. Ale víc než fakírské kousky o nich hlavně mluvil. Jak jsem si později uvědomil, ukázal jen asi pět kousků, ale vytvořil kolem nich opravdu skvělou atmosféru. Smáli jsme se, popadali jsme se smíchy za břicho a tleskali jeho kouskům. Prakticky co věta, to výbuch smíchu nebo potlesk. Uměl gradovat situaci, pouhým pohledem či gestem rozesmát publikum, prostě bavič od přírody.
Třeba vyzval publikum, že potřebuje malé dítě jako dobrovolníka. Nikomu se nechtělo, až se přihlásila jedna maličká holčička. „Výborně princezno. Tvým úkolem bude sehnat mi tři dobrovolníky.“ Pak ji poděkoval a poslal ji zpět k rodičům, protože byla opravdu maličká. Chcilku po ní vešel k němu do kruhu asi desetiletý chlapec. Jak se ukázalo, byl to nějaký malý francouz. Fakír ukázal desku s hřebíky:
„Jako důkaz toho že to jsou pravé hřebíky tento stateční dobrovolník hodí toto jablko. To se do těchto ostrých hřebíků zabodne. Házej!“ A nastavil desku s hřebíky. Ale francouz mu špatně rozuměl a položil si jablko na hlavu jako syn Viléma Tella a čekal, že mu ho patrně sestřelí z hlavy.
„Nevadí, uděláme to tedy obráceně. Ty ho drž a já do něj praštím tou deskou s hřebíky!“ A naznačil z dálky úder na hlavu chlapce. Po malé chvilce si ale chlapec uvědomil co po něm chce a jablko hodil. Zaseklo se hluboko do ostrých hřebíků v desce.
Fakír mu poděkoval a zeptal se na dalšího dobrovolníka – dospělého muže. Do kruhu vstoupil vysoký kluk, který se představil jako Boris z Ruska. Fakír vytáhl dvě louče na polykání ohně a začal shánět zapalovač.
„Slečno,“ oslovil asi desetiletou copatou holčičku. „Ty vypadáš že jistě kouříš. Nemáš náhodou u sebe zapalovač?“ Zeptal se ještě asi dvou dětí, pak mu jeden muž z publika půjčil svůj. Fakír namočil tyče do petroleje a zapálil. Jednu dal do ruky Borisovi.
„Borisi, zkus dělat to co já. Postav se sem, před tu láhev s petrolejem, já si stoupnu pro jistotu k láhvi s vodou a začneme.“
Kupodivu Boris stejně jako Fakír se pokusil se zapálenou loučí žonglovat. Pohazoval si s ní v ruce – sice mu padala na zem, ale lidi mu stejně tleskali.
„Už jsi skoro lepší než já,“ v žertu prohodil Fakír. Zkus tohle:“ a přejel si loučí po holé ruce. Boris to frajersky zkusil taky.
„Pěkná depilace,“ ohodnotil Fakír pruh vypálených chlupů na Borisově předloktí. „No vidíš, ženské za to platí, a ty to máš zadarmo. Schválně, zvládneš tohle?“ Sejmul si čepici a přejel si párkrát hořící loučí po vyholené hlavě. Boris si taky sundal čepici, ale pohyb loučí jen naznačil, za velkého smíchu nás ostatních, protože měl na hlavě opravdu spoustu dlouhých vlasů.
V tom se z dálky ozvala policejní siréna. „Oh shit!“ Zavolal Fakír a z legrace se spontálně ukryl do publika za vysokého čenocha. „Už jsou pryč?“ Zeptal se nás. My řvali smíchy. On opravdu uměl lidi pobavit.
Pak vzal do ruky krátký mečík, ukázal ho publiku, nechal několik z nás na něj sáhnout a pak si ho celý strčil do krku. Samozřejmě jsme mu zatleskali. „Borisi, nechceš to zkusit taky? Nechceš, já ti to vidím na očích. A co tohle?“ Vytáhl hřebík. Boris naznačil kývnutím, že tohle by spolknout mohl.

„Ale to není na polykání,“ zarazil ho Fakír. „Tohle si teď zatluču do hlavy. Chcete vidět, jak si to zatluču do hlavy, nebo mám žonglovat s noži?“
Když si všiml našich gest, jak se díváme na hřebík, podivil se: „Vám nevadilo když jsem tady spolkl skoru dvě stopy dlouhý meč, ale hřebík velký jako prst mě nenecháte?“
Pak si se slovy „snad se nepraštím do prstu, to hodně bolí“ ten hřebík zatloukl do nosu. Zatleskali jsme, ale Fakír pokračoval: „Chcete vidět něco ještě lepšího?“ A pomocí zahnutého konce kladívka hřebík z nosu vytáhl, jako kdyby ho tahal z dřeva.

„Borisi, teď přišla tvoje chvíle. Já si sem lehnu, na břicho si dám tu desku s hřebíky a ty si na ni stoupneš.“ Lehl si, položil si desku hřebíky dolů na břicho, a když Boris už už zvedal nohu, zeptal se: „“Kolik vážíš?“
„Sto kilo!“ Hlásil Boris.
„Oh shit!“ Vyskočil Fakír. „Vypadal jsi tak maximálně na dvacet!“ My jsme řvali smíchy, protože Fakír tn úlek očividně hrál. Fakír si i tak lehl na záda a nechal Borise na sebe stoupnout. A v leže, zatímco na něm Boris stál, spolkl oheň ze zapálené louče.
Samozřejmě sklidil velké ovace. Když vstal, měl na břiše spoustu otlačených míst od hřebíků, ale jinak byl v pořádku.
„Pokud se vám moje představení líbilo, tak… Kam jdete?“ Zakřičel na několik lidí, kteří se začali rozcházet.
„ Uvědomujete si že odcházíte bez placení a já mám u sebe vrhací nože?“ Nový výbuch smíchu. Nastavil klobouk, a většina z nás mu tam něco dala. Já ho ocenil jednou librou, protože se mi jeho představení fakt líbilo.

Cowboy

Jméno druhého baviče jsem taky zapoměl, přestože ho několikrát opakoval. Budu mu řákat Cowboy podle klobouku. Ten předváděl jen jeden trik – únik z řetězů. Jeho řeči kolem toho byly opravdu skvělé. Ten chlap dokázal i obyčejné „Dobrý den“ říct tak, že se mu lidi smáli a tleskali.
Z publika se mu podařilo získat dva muže dobrovolníky. Jedn byl Ian z Bristolu a druhý byl muž z Manchesteru. Oslovoval je téměř výhradně jmény měst. Vytáhl svěrací kazajku a nechal se s ní pomocí těchto dobrovolníků spoustat. Pak přistoupil k dívce před ním:
„Slečno, jak se jmenujete?“
„Sabrine,“ šeptla.
„Sabi… Sibi… Saba… “ Snažil se vyslovit její jméno. „Amy,“ oslovil ji záměrně jiným, mnohem jednodušším jménem za smíchu všech, včetně té dívky. „Vidíš ten řetěz na zemi? Můžeš mi do položit na krk?“
Sabrine mu ho tam dala, a Cowboy požádal oba dobrovolníky, aby ho do něj zamotali.
„Manchester, přijď ke mě, chytni jeden konec, pak mi s ním prolez mezi nohama… dobře, tak ho můžeš jen prostrčit. Bristole, udělej to samé z druhé strany… teď začněte kolem mě chodit dokola. Manchestere, ty jdi zprava, Bristole, půjdeš zleva. Dobrý, stačí, jsem svázaný. Držíte pevně konce těch řetězů? Prima, Manchestere, ty se postav sem, Bristole, ty se postav na druhou stranu… A teď mě za ten řetěz odtáhněte do nejbližšího gaybaru!“
Když jsme se dostatečně vysmáli, nasměroval je za svoje záda, aby konce řetězu připnuli k nějaké řetězové smyčce a dokončili tím svazování.
Škoda, že nemůžu vystihnout tenCowboyův tón, narážky a gesta, kterými vyvolával salvy smíchu, zatímco ho jeho pomocníci svazovali řetězem. Pak přistoupil k velkému kovovému kufru, a dal jasně najevo, že se na něj chce postavit.
„Nyní vylezu na tento kufr. Potřebuji ale ho trochu podržet. Manchestre, poklekni, dej levou ruku na zadní stěnu kufru, pravou ruku na přední stěnu kufru a drž.“ Pak se na nás šibalsky podíval, kývl směrem na klečícího dobrovolníka a radostně prohlásil: „Tak konečně se Skotsku podařilo dostat Anglii na kolena!“ Vysloužil si tím dlouhý smích a potlesk.

Pak začal instruovat Iana z Bristolu: „Iane! Hej Bristole, kde tě mám? Jo tady! Tobě se pohled na mě zezadu líbí, co? Prima. Nyní dej pravou ruku pod můj pravý loket, levou ruku na moji levou půlku…“ To už jsme řvali smíchy. „Ooops. Raději mi dej tu levou ruku pod levý loket, Manchester by mohl na nás dva žárlit. A za ty lokty mi pomoz nahoru.“ A vykročil na kufr.
„Děkuji, to je vše, už vás nebudu potřebovat. Dobrá práce, Manchestere!“ Kývnutím poděkoval muži, který mu do teď držel kufr. „A Iane… Zavolej mi!“ Sladkým hlasem se obrátil na dobrovolníka z Bristolu. Publikum řvalo smíchy.
„Moje představení je téměř u konce a… KAM SI MYSLÍTE ŽE JDETE?“ Z legrace jako by přísným tónem zavolal na skupinku turistů, kteří se začali vzdalovat.
„To je dneska publikum: nejdřív mě svážou a pak utíkají bez placení!“
Pronesl ještě několik velmi vtipných hlášek a pak nám ukázal, jak se sám dostane z těch řetězů a kazajky. I když to nebylo na první pohled patrné, dobrovolníky nasměroval tak, že ho svázali sice pevně, ale takovým způsobem, že pomocí kroucení rameny a boky se z řetězu dokázal vyprostit. Pak si přehodil ruku přes hlavu, zuby odemkl řemen na rukou a už byl ze svěrací kazajky venku. Sklidil za to hlasitý potlesk.
Pak vzal do ruky obrovský pytel: „Mým snem je publikum, které tento pytel dokáže naplnit až po okraj. Nechám to na vás, kolik mi do něj přispějete. Prosím, sáhněte do peněženky, vyndejte peníze, přeložte je…“ Další výbuch smíchu, protože si vlastně nepřímo řekl o vysoké bankovky. „… a vložte je do pytle. Děkuji vám!“
Za hlasitého potlesku jsme mu začali pytel plnit. Několik z nás opravdu dalo papírové bankovky, třeba paní přede mnou mu tam vhodila pětilibrovku. A zasloužil si ji. Tohle byl opravdu skvělý bavič.

Mimochodem, na youtube jsem našel jedno video z jeho staších vystoupení.

Edinburghská ZOO

V sobotu ráno jsme se podívali do Edinburgské zoologické zahrady. Nemohli jsme si to nechat ujít. Měli tam totiž zvířata, které jsme zatím ještě nikdy neviděli na vlastní oči – pandy a koaly. Sice trochu poprchávalo, ale to nás nemohlo zadržet.
Pandy jsou opravdu líná zvířata. Samička Tien Tien celou dobu jen spala, a sameček ležel na zádech a okusoval bambus. Přestože na okolních monitorech byly záběry, jak si třeba hrají s míčem, my jsme je viděli jen ležet. Ale to nevadí, jsou to pěkná zvířata.

Hned vedle pand měli svůj výběh tučňáci. Lucku překvapilo jak jsou malí, představovala si je skoro stejně velké jako je ona sama. Přesto to byli pořádní macci, hlavně skoro metr vysocí tučňáci císařští. Ti dokonce každý den ve dvě hodiny odpoledne za vedení zaměstnanců ZOO pořádají pochodovou přehlídku, ale na to se nám už nechtělo čekat.
Nezapomenutelné byly také koaly. Opravdu vypadají jako plyšoví medvídci. Lucka z nich byla opravdu našená, a jejich focením strávila skoro dvacet minut.

„Honem, pojďte všichni do vedlejšího sálu, on chodí!“ Zavovala nás ošetřovatelka. A skutečně. Viděli jsme něco, co se jen tak nevidí – koala Fugitive (Uprchlík) slezl ze stromu, popošel dva metry a vylezl na vedlejší strom. Vzhledem k tomu jak jsou to líná zvířata jednalo se málem o maraton. Všechny ostatní koaly jen nehnutě spaly ve větvích, takže Uprchlík se stal hvězdou pavilónu.
Nemůžu taky zapomenout na terárium s mravencema. Ona ta terária jsou vlastně dvě – v jednom měli mraveniště, a v tom druhém listy k jídlu. Ta terária se nacházela každé na jedné straně místnosti, a oni si po nataženém provaze nad našima hlavama nosili kousky jedlých listů. Moc dobře se to ale fotit nedalo, spousta pohybujících se malých teček se jen obtížně zaostřuje mým levným kompaktem.

Whisky experience

Kousek pod hradem na Royal mile jsme si zašli na exkurzi do muzea Whisky. Ve vagónkách ve tvaru sudu jsme projeli něčím, co mělo symbolizovat výrobu whisky. Nejdřív stěny vypadaly jako sípka plná obilí, potom, silo, pak káď v palírně, dřevěný sud… a do toho všeho hlas elektronického průvodce, který popisoval jak se whisky vyrábí, pálí a zraje.
Kuriózní na tom bylo, že ten hlas byl v češtině. Při vstupu jsme totiž řekli že mluvíme česky, a tak reproduktor našeho vozíku nastavili na češtinu.
Připadal jsem si jako malý kluk na výletě. Užíval jsem si jízdu a s dětskou nefalšovanou radostí jsem sledoval, jak se whisky vyrábí.
Po krátké jízdě nám dali do ruky jakési sluchátka, ze kterých se opět česky ozýval výklad o tom, jak se vyrávějí sudy, jak se whisky míchá, kolik let zraje a tak. Průvodce nám pak dal do ruky kartón s barevnými čtverci a posadil nás do malého sálu spolu s dalšími návštěvníky. Následovala asi dvacetiminutová přednáška o krajích, kde se whisky vyrábí. Že z ostrova Islay má kouřovou vůni a chuť, z Higlandské vysočiny květinovou, z Lowland chutná a voní po pečivu a ze Speyside chutná po ovoci. Seškrábáním jednotlivých čtverečků se uvolnila vůně jednotlivého kraje, a tak jsme mohli nosem ucítit typické aroma whisky z těchto krajů. Pak jsme si vybrali jednu z těchto vůní a průvodce nám do skleniček nalil její malý vzorek na ochutnání. Já jsem si zvolil kouřovou z ostrovu Islay. Opravdu voněla po kouři a byla dost silná.

Prohlídku jsme ukončili v chodbě, kde ve vitrínách byly stovky lahví ze všech krajů, všech druhů, různého stáří a všech chutí. Skleničku ze které jsme pili jsme mohli nechat na památku. Před odchodem jsme se ještě stavili v krámě pro pár suvenýrů. Opravdu zajímavý zážitek, doporučuji.

Den návratu

Ráno byla v Edinburgu velká dopravní zácpa. Jak Lucka při pohledu na hodinky zjistila, letadlo už asi nestihneme. Autobus na letiště se nám sice po delší procházce podařilo dohnat, ale po nastoupení jsme ujeli jen asi sto metrů a zasekli se. Auta se nehýbala, doprava vázla, a Lucka vypočítala, že když se na letiště nedostaneme do dvaceti minut, zavřou nám přepážky a budeme muset hledat jiné letadlo, nebo dokonce zcela jiný způsob dopravy domů.
Preventivně jsem začal na mobilu vyhledávat jízdní řády vlaků z Edinburgu do Prahy, ale naštěstí se doprava trochu rozhýbala, a řidiči se skoro podařilo dohnat naše zpoždění. Na odbavení jsme měli dokonce celých deset minut, což bylo víc než jsme potřebovali, protože přepážka EasyJet byla hned u vchodu do letištní budovy.
Ironické na tom je to, že po tom všem nervování a stresu jsme si na letištní ceduli přečetli, že náš let se asi o půl hodiny odkládá.
Zbytek dne obnášelo relativně poklidné cestování po evropských letištích – z Edinburgu na London Stansted, a tam asi po třech hodinách čekání s Ryanairem odlet směr Praha Ruzyně.

Do Edinburgu se musím ještě vrátit. Je tam spousta míst, kde jsme nebyli, spousta památek co jsme neviděli, a plno turistických atrakcí (třeba noční exkurze za duchy, prohlídka katakomb) které jsme nestihli. Jednou se tam vrátím a pokusím se dohnat to, co jsme nestihli přes tenhle víkend. Třeba takový pěší výlet po skotské vysočině nějak nemůžu dostat z hlavy. Asi ho už pomalu začnu plánovat.